ENVY si s nikým nespletete!

Téměř patnáct let unikátně hučící hardcore-screamo ulita, s poměrně slušným renomé vydobytým na světové alternativní scéně. Čtyři roky dlouhá perioda mezi předposlední famózní deskou „Insomiac Doze“ zastihla kvintet v plném nasazení. Vedle hodně plachého DVD „Transfovista“ a EP „Abyssal“ shodně vydaných v roce 2007, přicházejí splitka s JESU a THURSDAY pomalu naznačující odstín, jakým by se mohla další tvorba těchto navenek stydlivých chlapíků chlubit.

„Recitation“ je velmi příhodný název pro materiál, který se má snahu tvářit nejrozmanitěji v historii Japonců, netající se smělými tvůrčími ambicemi, jež však, jak naznačuji výše, i pro tentokrát zůstávají uvězněné ve skálopevné lastuře omezených výrazových nástrojů. Negativisté by klidně mohli opětovně oponovat proslulou „bouří ve sklenici vody“ a musím, i když nerad, ale objektivně uznat, že i tak se může ze strany rubové současná snaha ENVY jevit. Jenomže tu ještě jsou i uvolněněji absorbující posluchači, pro než jistá, snad i sympatická, strnulost nehraje toliko podstatnou roli a spíše oceňují celkový dojem než jednotlivé provedení technických figur, popřípadě zjevení odvážnějšího invenčního ducha. A právě tyto naivisty by novinkové album zklamat nemělo.

Očekávejte tedy standardní přísuny atmosféricky podkreslených (sem tam decentními smyčci – „A Hint And The Incapacity”) klidových pasáží, následně rytmicky intenzivně vybičovaných do, až se mi chce říci typicky japonských, mohutných kytarových gejzírů, jenž ve stejný okamžik dokážou přinést teplé dojetí společně s intenzivním mrazením. Dále pak nezaměnitelný Fukagawův řev, zpěv a šepot, devízu a svým způsobem i prokletí kapely, premiérově doplňovanou ženským recitujícím hlasem v podání Koaro Okumuki, startujícím („Guidance“) a finalizujícím („Your Hand“) kolekci. Ve výčtu nově působících dojmů musím jednoznačně zmínit větší odlehčenost nebo vzdušnost, paralelně a možná mylně dodávající pocit větší různorodosti projevu se silnou hudební epičností. Zde velmi pevně provázanou na dramaturgický koncept alba. Jinými slovy vše připomíná film s několika různými, avšak se sebou lehce souvisejícími ději. Ne náhodou jsem si hned po prvním poslechu vzpomněl na film Babel, jež i vzhledem k epizodě o hluchoněmé dívce Chieko ze země vycházejícího slunce, ve mě svého času vyvolal podobný pocit jako recenzovaná dvanáctka skladeb. Stejně jako se Chieko snaží, mnohdy svérázně, vyrovnat se svým handicapem vůči okolnímu světu, tak to samé se dá, s trochou nadsázky, říci o pětici Tokijských sympaťáků. Hmatatelně se potom někde v začátku jedné z nejlepších skladeb „Rain Clouds Running In A Holy Night” naléhavou japonštinou domáhá (booklet obsahuje anglické překlady):

„Fall, betray, seek and lose. Open. Receive. Embrance and smile.“

Další věc, která není hned patrná, ale s přibývajícími poslechy vyplouvá na povrch, jsou skladby, jež by se daly spíše považovat za delší intermezza chystající resp. dokreslující půdu celého děje a třeba není náhodou, že jsou zařazené před („Last Hours Of Eternity”) resp. za („0 And 1“) nejsilnější momenty desky, a to již zmiňovanou „Rain Clouds Running In A Holy Night” a “A Breath Clad In Happiness”, obě vydatně lomcující emoční škálou. Jediná čistě instrumentální věc krátká „Incomplete“ účelově okupující střed projekce zase uklidňuje situaci po jednoduché až punkové jízdě „Dreams Coming To An End”. Tyhle tři „přídavné“ plochy jsou sice svým způsobem dosti postradatelné (škarohlídi vyrukují s vatou, prodlužující stopáž), avšak bez nich by pomyslný kruh událostí, uzavírající se po více než hodině, postrádal silnější napěťový ozon.

ENVY si s nikým nespletete, jsou trochu velká láska na první pohled, které jste schopni mnoho odpustit jenom z titulu, že jste zamilovaní.

Je to tak správně? Nechávám na každém z vás.